Jakým způsobem bylo sklo objeveno, se dodnes přesně neví. Vyprávění římského historika Plinia uvádí, že prvními objeviteli skla byli féničtí námořníci, kteří se plavili podél pobřeží Afriky. Když je později překvapila noc, přistáli u břehu a díky velkému hladu se rozhodli uvařit si polévku. Nasbírali tedy dříví, ale nenašli kolem tábořiště žádný kámen, kterým by podložili kotle na vaření. Vyložili tedy ze své lodi několik kamenů přírodní sody, kterou sami přepravovali, a postavili v africké poušti plné písku provizorní ohniště. Když polévku dovařili, všiml si jeden z nich, že reakcí pouštního písku a sody, a především díky vysoké teplotě plamenů, zůstaly ležet v ohništi jakési průzračné kapky. A tak vzniklo první sklo. Nejstarší nalezená skleněná perla pochází z Théb a její stáří je odhadováno na 5000 let. Přestože se sklo vyrábělo již ve druhém tisíciletí před Kristem v Mezopotámii. První nálezy skla v českých zemích jsou datovány k polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem. Jde o drobné perly z modrozeleného skla, nalezené v hrobech z doby únětické kultury. O několik století později, na počátku doby železné, se u nás objevují dokonalejší druhy skleněných perel. Další setkání se sklem a skleněnými šperky se váže k nálezům z doby Velkomoravské říše. Výroba skla byla zpočátku doménou církve a především mnichů benediktinů, kteří vyráběli skla do oken kostelů a klášterů. První zmínky o této výrobě jsou již z 9. století. Zpočátku hutě vyráběly pouze jednoduché okenní terčíky, perličky a duté sklo.
Existenci nejstarších skláren v českých zemích můžeme doložit od 2. poloviny 13. století kupními smlouvami a nepřímo také názvy některých městeček a vesnic, např. Staré hutě, Skláře apod. Další písemné svědectví hovoří dokonce až o počátku století čtrnáctého. Díky historickým pramenům lze konstatovat, že právě toto období by se dalo považovat za dobu rozkvětu českého sklářství. Nejstarší informace, ve které je zmínka o první sklárně v oblasti Jizerských hor, ve Vysokém, se datuje do roku 1376. Důležitou podmínkou pro výrobu skla ve středověku byl dostatek dřeva, vody a suroviny k výrobě skla – křemičitého písku. Všechny tyto podmínky velmi dobře splňovaly pohraniční oblasti Čech – Krušné hory, Jizerské hory, Orlické hory a Šumava. Proto se také do těchto oblastí začaly stěhovat sklářské rodiny. Ve středověku se sklovina na našem území tavila podle receptu mnicha Theophila ze dvou dílů bukového popela a jednoho dílu křemičitého písku. Sklovina byla bezbarvá, slabě žlutá, hnědá nebo zelená. Použitím oxidu kovů se pak zabarvila do modra. Zpočátku bylo sklo vzácné, později, když jeho výroba značně stoupla, vznikaly nejen další barvy, ale také různé tvary. Ve čtrnáctém století se objevují první vyšší číše s plastickými nálepy. Za vlády císaře a krále Karla IV. se začaly vsazovat do oken českých kostelů různobarevné vitráže. Středověcí skláři byli nejen skvělí řemeslníci, ale současně i návrháři a výtvarníci. Proto také byli sklářští mistři svobodní, bez poddanských závazků. Od roku 1497 byli přijímáni mezi rytíře a za vlády císaře Rudolfa II. mohli získat šlechtický titul.
Tabulové sklo
Staří Římané neuměli vyrábět ve velkém tabulové sklo, ale v Pompejích a v Herkulaneu byly nalezeny okenní tabulky z litého skla. V prvních stoletích našeho letopočtu se užívání skla velmi rozšířilo, a to trvalo až do 5. století, kdy začíná úpadek římského impéria. O pár století později středověcí skláři musí znovu objevovat mistrovství jejich předchůdců.
Od středověku se ploché čili tabulové sklo vyrábělo dvojím způsobem. Při prvním vyfoukl sklář baňku, po oddělení od píšťaly ji přilepil na „želízko“ a po opětovném zahřátí vytvaroval do kotouče připomínajícího měsíc v úplňku. Odtud název měsíční sklo. Až do 18. století se tak vyráběla k zasklívání oken běžně používaná, do olova vkládaná prohlédací kolečka. Podle druhého způsobu vyfoukl sklář baňku a z ní vytvořil válec, který oddělil od píšťaly a podélně opukl. Po novém zahřátí „vyžehlil“ polotovar do tvaru tabule na šamotové desce. Časem se foukaly válce až tři metry dlouhé o síle tři milimetry. Již ve středověku vynikali ve výrobě tabulového skla čeští skláři. Toto bylo označováno jako „Precédé de Boheme“ (Čechy v předstihu). Na přelomu 19. a 20. století se hledaly možnosti strojní výroby plochého skla. Jak francouzský (Sievertův), tak americký (Oppermann-Lubbersův) způsob, napodobovaly ruční výrobu z válců. Belgický inženýr E. Fourcault dal přednost vertikálnímu tažení nekonečného pásu skla z vany. Průmyslovou výrobu plochého skla Fourcaultovým způsobem zahájil jako první na světě J. M. Mühlig v nedalekých Hostomicích, psal se rok 1919.
Myšlenka vyrábět ploché sklo plavením skloviny na roztaveném kovu se poprvé objevila na počátku minulého století, nebyla však využita. Až v roce 1952 se k ní vrátila firma Pilkington Brothers z Anglie, aby v roce 1959 zahájila výrobu zrcadlového skla plavením nepřetržitého pásu na hladině roztaveného kovu. V roce 1966 zakoupilo licenci k výrobě floatového skla i Českoslovenko. V teplickém Sklo Unionu byl 22. října 1969 zahájen zkušební provoz na první lince Float-Process. V 70. letech ovlivnilo sklo Float a Spektrofloat i tvorbu autorského skla a podstatně rozšířilo možnosti jeho využití i v architektuře.